Uznání dluhu

Uznání dluhu je jednostranný písemný právní úkon, který dlužník adresuje věřiteli a kterým uznává určitý dluh vůči němu. Jde o jednu z forem zajištění závazku, jejíž zajišťující funkce spočívá v tom, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Nedochází tím proto k zániku původního závazku a vzniku nového, ale pouze se tím ulehčuje procesní situace věřitele, který tak existenci dluhu nemusí prokazovat, naopak důkazní břemeno přechází na dlužníka. Ačkoli jde podle převažujících právních názorů i právní praxe o zajišťovací právní institut, objevují se i menšinové názory, že o klasické zajištění nejde, ale že je na místě spíše hovořit o utvrzení závazku. Další právněteoretický problém může spočívat v tom, že zákon výslovně hovoří jen o příslibu "zaplacení" dluhu, nicméně zde se již názory shodují na tom, že tímto způsobem lze uznat a zajistit i jiné závazky, než jen peněžité.

Všeobecný zákoník občanský uznání dluhu jako zvláštní institut neznal, zaveden byl až v občanském zákoníku z roku 1950. Dalším občanským zákoníkem z roku 1964 byla jeho výslovná úprava opět z právního řádu vypuštěna a vrátila se až jeho velkou novelou roku 1991^. Nový občanský zákoník s uznáním dluhu jakožto utvrzením závazku počítá v § 639, 2053 a 2054.